Dvakrát Džerzy

Autor: Ivana Krekáňová | 12.3.2013 o 21:49 | (upravené 19.3.2013 o 13:11) Karma článku: 6,01 | Prečítané:  765x

Len veľmi výnimočne sa stáva, aby sa spisovateľ preslávil dvoma knihami, ktoré sa od seba líšia tak veľmi, že ak by ste nevedeli, že ich napísal jeden človek, nikdy by ste to neuhádli. Práve takým bol Jerzy Kosinski, tá zvláštna postava poľského emigranta, ktorý celý život intenzívne pociťoval svoje osamotenie a ktorého až do jeho samovraždy prenasledovali spomienky.

nabarvene-ptace.jpgDve jeho najznámejšie diela a podľa mnohých aj najlepšie by sa len ťažko mohli odlišovať ešte viac. The Painted Bird z roku 1965 (česky vyšlo v preklade Ivany Jílovcovej-Fieldovej ako Nabarvené ptáče v roku 1995, druhé vydanie vyšlo v roku 2011 vo vydavateľstve Argo) je smutný, krutý a brutálny (jedným slovom realistický) príbeh sedemročného chlapca židovského pôvodu, ktorého rodičia pošlú v roku 1939 z nemenovaného poľského mesta na vidiek, aby mal v úkryte a s krycou identitou väčšiu šancu prežiť. Chlapec s čiernymi očami a tmavými vlasmi, ktorý každému pripomína cigáňa alebo žida, však medzi poverčivými dedinčanmi zažíva kruté zaobchádzanie, bitky a brutálnosti, pretože mnohí veria, že jeho pohľad ich môže uhranúť, a tí, čo tomu neveria, si zas myslia, že ak ho Nemci nájdu, prinesie im aj tak len nešťastie. Chlapec to, čo sa okolo neho a jemu deje, opisuje s detskou priamočiarosťou, bez súdenia, bez odsudzovania, bez morálnych či etických úvah a tým je jeho príbeh ešte surovejší, pretože čitateľ si veľmi silne uvedomuje, že všetko, čo opisuje, formuje jeho budúce vnímanie sveta. A aké len to vnímanie môže vo svete utrápených tvárí a zmrzačených údov byť, keď sa prizerá ako niekomu vylupujú oči lyžicou, ako dedinské ženy kruto a s výsmechom zabijú miestnu podivínku, ako chlapi chodia na výpravy k železničnej trati a okrádajú mŕtvoly tých, ktorým sa podarilo dostať sa z vlakov zo zamrežovanými oknami von a skončili pod vlakom, ako jeho samého zavesia za ruky a pošlú na neho psa, veď ako tvrdili, Boh aj tak len konečne potrestal židov, ako si to zaslúžili, za zločiny svojich predkov, za vyvracanie jedinej pravej viery, za zabíjanie kresťanských detí a pitie ich krvi. A na vykorenené namaľované vtáča, "žiďácke cikáně", sa dívali ešte nevraživejšie.

"Lecha jímal tichý vztek. Mlčky zíral na svoje ptáky v kleci a něco si pro sebe mumlal. Po dlouhé a pečlivé úvaze vybral nakonec toho nejsilnějšího, přivázal si ho k zápěstí a začal připravovat pronikavě čpící barviva různých barev, která smíchaval dohromady z nejrůznějších komponentů. Když byl s nimi spokojen, obrátil ptáka na záda a nabarvil mu křídla, hlavu a hruď v celé škále duhových odstínů, až byl strakatější a svítivější než kytice lučního kvítí.

Pak zašel do lesního houští. Tam vytáhl nabarvené ptáče z klece a nařídil mi, abych si ho vzal do ruky a jemně ho stiskl. Pták začal štěbetat a přitahovat tím k sobě hejno ptáků stejného druhu, kteří nám nervózně poletovali nad hlavou. Když je náš zajatec slyšel, snažil se vzlétnout k nim, začal zpívat hlasitěji a jeho malé srdíčko, uvězněné v čerstvo pomalované hrudi, zběsile tlouklo.

Když se nad našimi hlavami slétlo dostatečné množství ptáků, dal mi Lech znamení, abych vězně vypustil . Vzlétl nahoru a šťastně a svobodně se vznášel ve vzduchu jako malá duhová skvrnka na pozadí mraků. Pak se střemhlav vrhl do středu čekajícího hnědého hejna. Ptáci byli chvíli zmatení. Nabarvené ptáče létalo z jedného konce hejna na druhý a marně se snažilo přesvědčit svoje soukmenovce o tom, že je jedním z nich. (...) Brzy na to jsme viděli, jak se jeden pták po druhém odděluje z hejna a divoce ho napadá. Po krátké chvíli ztratil mnohobarevný tvar svoje místo na obloze a padl k zemi. Když jsme nabarveného ptáčka konečně našli, byl už obyčejně mrtvý."

Román Nabarvené ptáče je sčasti autobiografický, i keď nespomína konkrétne názvy ani mená. Hneď po vydaní sa okolo Jerzyho Kosinského spustila vlna kontroverzie - za železnou oponou knihu okamžite zakázali a jeho matku, ktorá v Poľsku ostala, prenasledovali až do jej smrti; na západe ho začali iní emigranti obviňovať, že sa vysmieva z poverčivých a obmedzených vidiečanov "niekde na východe" a tým sa vysmieva aj z ich vlastných krajín. Pravdou však je, že Jerzy Kosinski sa nesnažil v knihe nikoho odsudzovať, nesnažil sa ani zovšeobecňovať. Krutí boli aj partizáni, ktorí ho predhodili Nemcom, krutí boli aj Kalmyci, ktorí vyvraždili takmer celú dedinu, pomohla mu stará nevzdelaná bylinkárka a pomohol mu aj Nemec, keď ho v lese, kde ho mal popraviť, proste pustil. Sám povedal, že keďže prežil detstvo a dospievanie za vojny aj po nej vo východnej Európe, veľmi dobre vie, že to, čo sa naozaj dialo, bolo ďaleko brutálnejšie než si človek aj v tej najbizarnejšej fantázii vôbec dokáže predstaviť. Jerzy Kosinski nám na svojich vlastných spomienkach ukázal, že to najhoršie aj najlepšie, čo sa človeku môže prihodiť, je zas len iný človek. Len tých najhorších býva bohužiaľ väčšinou viac.

"A jestli byl člověk němý nebo ne, to bylo úplně jedno. Lidé si stejně nerozuměli. Neustále se spolu svářili nebo se vzájemně okouzlovali, objímali se nebo po sobě dupali, ale každý z nich znal jen sebe. City, paměť a rozum dělily člověka od ostatních právě tak efektivně, jako husté rákosí oddělovalo vodní proud od rozbláceného břehu. Podobně jako horské vrcholy kolem nás jsme se dívali jeden na druhého, odděleni od sebe údolími, příliš vysocí, aby si nás někdo nepovšiml, příliš nízcí, abychom se mohli dotknout nebes."

Byl-jsem-pri-tom-Jerzy-Kosinski---w-280-h-346.jpgNovelka Being There z roku 1971 (česky vyšlo v preklade Jana Jiráka ako Byl jsem při tom v roku 1995, druhé vydanie vyšlo v roku 2010 vo vydavateľstve Dokořán)  je z úplne iného súdka. U nemenovaného postaršieho pána žije od detstva záhradník, ktorého všetci volajú pán Príhoda. Od narodenia je jednoduchší, pohybuje sa vo svojom vlastnom čase a svete obmedzenom  len na pozeranie televízie vo svojej izbe a na záhradu, o ktorú sa stará. Netúži vedieť, čo je za múrmi záhrady, pretože celý svet pozná z televízie a aj tak väčšinou nie je schopný pochopiť, čo sa okolo neho deje a čo mu ľudia hovoria.

Starý pán však zomrie a o Príhodovi neexistuje žiaden záznam a tak musí zo svojej milovanej záhrady odísť. Čírou náhodou sa zapletie do autonehody a zoznámi sa so ženou vplyvného podnikateľa a bez toho, aby vôbec chápal, ako k tomu došlo, sa odrazu ocitne so skomoleným menom vo svete veľkej politiky a zákulisných hier, kde mu ruský veľvyslanec daruje Krylova a americký prezident ho cituje vo svojom prejave. Celý svet vníma prostredníctvom televízie a tak na všetko reaguje tak, ako to v nej videl robiť iných ľudí a tak hovorí, čo si myslí - väčšinou o svojej záhrade a ľudia okolo neho si jeho slová vysvetľujú ako sofistikované metafory. Myslia si o ňom, že je presvedčivý a bezprostredný, odvážny, ale nemoralizuje. Ale nikomu ani nenapadne, že by to, čo hovorí, myslel doslova.

"Oba muži se ponořili do dlouhého rozhovoru. Příhoda téměř ničemu z toho, co říkali, nerozuměl, přestože se na něho často obraceli, jako kdyby ho zvali, aby se také zapojil. Příhoda dospěl k závěru, že oba pánové kvůli utajení mluví nějakým jiným jazykem, když vtom se ho prezident náhle zeptal: ´A co vy, pane Záhrabníku? Co si myslíte o tom špatném období na burze?´               

Příhoda zvadl. Měl pocit, že kořeny jeho myšlenek byly náhle vyrvány z bezpečí vlhké půdy, vytaženy a celé zapletené do sebe vystaveny nepřátelskému vzduchu. Upřel pohled do koberce. Nakonec přece jen promluvil. ´V zahradě,´ prohlásil, ´všechno roste podle toho, jaké je období. Není jen jaro a léto, ale taky podzim a zima. A po nich zase jaro a léto. Pokud nejsou poškozené kořeny, je všechno v pořádku a dobře to dopadne.´ Zvedl oči. Rand ho bedlivě pozoroval. Prezident vypadal docela potěšeně. ´Musím přiznat, pane Záhrabníku, že takhle povzbudivé a optimistické stanovisko jsme už dlouho neslyšel."

Ako Príhoda dobre pozná z televízie, pokiaľ človeka oslovujú a sledujú druhí ľudia, je v bezpečí. Všetko, čo človek urobí, si v takom prípade druhí nejako vykladajú. Byl jsem při tom je geniálna satira mediálneho (v tej dobe najmä televízneho) veku privedená do stavu takmer absolútnej dokonalosti, kde ani jedno slovo nie je navyše a pri ktorej sa budete smiať takmer na každej strane.

"Představa, že by musel z domu odejít, ho nijak netrápila; bylo mu jasné, že jednoho dne bude muset tak či tak jít, ale co nastane potom, mu zůstávalo, stejně jako v televizi, utajeno; věděl, že v novém televizním pořadu se vždycky objeví neznámí herci. Nemusí se ale ničeho bát, protože všechno, co se stane, má další pokračování, takže udělá nejlíp, když bude trpělivě čekat na svůj další výstup."

---

perex pic via: http://www.wiredforbooks.org/jerzykosinski/index.htm

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Odhalila kauzu slovenského predsedníctva. Odkiaľ prišla Zuzana Hlávková?

Gymnázium, ktoré navštevovala momentálne najznámejšia slovenská whistleblowerka, jej plánuje vyjadriť verejnú podporu.

DOMOV

Voliči chcú odchod Kaliňáka a Fica z Bonaparte. Smer bude padať ďalej

V Prešove bude Smer v najhoršej kondícii.


Už ste čítali?